Já tam byl
vy kdož máte uši k slyšení a oči k dívání
všichni lidé dobré vůle slyšte moje zpívání
chci vám vylíčit příběh smutný jako život sám
o tiché bolesti kterou na duši mám
v městě Olomouci v starobylé metropoli Hané
se narodilo dítě samým ďáblem znamenané
neboť rudou skvrnu velikosti lipového listu
mělo na tváři smích soudce nezrozené v Kristu
jeho ubohá matka jejíž jméno není známo
jej položila ke zdi kaple na chladivý mramor
aniž komu řekla o tom aniž zmínila se muži
který její tělo ke své rozkoši jen užil
seděl jsem vedle ní ve špinavým bordelu
jenom tiše plakala a držela mě za ruku
na sobě neměla nic a měla dělat robotu
měla se mile usmívat a prodávat nahotu
dítě nalezeno bylo mrtvé druhého dne zrána
kněz řekl že tak zněla vůle všemocného pána
a soudní lékař suchou řečí v policejní češtině
napsal že smrt nastala ve tři hodiny
ale netoužila po ničem než po chvíli ticha
přitiskla se ke mně začala mi šeptat do ucha
že už nemůže dál že ztrácí víru ve všecko
vyprávěla o tom jak jí zaškrtili děcko
oné noci já v tamtěch místech jsem byl
avšak jiné jsem věci dělal zpíval a pil
dvacet metrů stranou kaple na lavičce s lahví vína
jsem zpíval a tvou blůzu rozepínal
povídala pěkný věci o svým manželi
co po ránu jí probouzí hned pěstí do hlavy
a její rodiče že po porodu jí hned odhodili
dvacet let jí bylo a už jí docházely síly
svlíkni si košilku lásko moje
do rána bílého daleko je
do rána bílého ještě kousek
krásné je když lidi milujou se
já tam seděl jako cvok a nebyl schopnej slova
před jejím pohledem už nedalo se vůbec nikam schovat
pak si lehla na postel a začla usínat
zeptala se jestli se o ní můžu postarat
jaký sen se mu zdál na co myslelo k ránu
když vychládalo jeho tělo v bílém povijanu
zda slyšelo můj hlas zda vidělo hvězdy
tváří k obloze a hlavičkou ke zdi
pak už nevnímala a já přes ní položil deku
vyšel jsem do noci ven a dusil v sobě kus vzteku
myslel jsem na její strach na každou její ránu
jakej sen se jí zdál a na co myslela k ránu
jistě slyšelo můj hlas který parkem zněl
jistě volalo a já ho neslyšel
já ho neslyšel a nešel tam kam jít bylo nutné
od té doby mé písně jsou bez výjimky smutné
nechal jsem jí tam ležet a šel pomalu domů
proč jsem jí nevytáhl pryč z těch pekelnejch drápů
chtěl jsem si jenom užít nevěděl co bylo nutný
od tý doby jsou mý písně bez výjimky smutný
čas odnáší naši bolest zvolna nahoru
a hanácká rovina se táhne k obzoru
jako prsty se k nebi tyčí olomoucké věže
a to já jsem byl kdo tam na mramoru ležel
to já tam byl
to já tam byl
ne to já tam byl
to já tam byl
já tam taky byl
já tam byl
a há