Řady

včera
sesbíral jsem v sobě všechny zbylé síly
našel ten dům a zaklepal na dveře kanceláře
kam nás dlouhá léta nikdy nepustili
měl jsem strach když jsem bral za šedou kliku
byla vyleštěná nadějemi prosebníků
kteří stávali tu kdysi v dlouhé řadě
každý sám a všichni pohromadě
a já mezi nimi

ta řada byla dlouhá jako had
vinula se dolů po schodech a potom ven podél vrat
byla tak smutná a dlouhá
neboť na jejím počátku stála naše touha
na jejím konci ty dveře
za nimi tlumený smích
a křesla
kožená křesla
kdo to tam seděl v nich

kde jste vy kdož jste tu seděli
kukátkem dveří na nás hleděli
majitelé zlatých klíčů
a mámivé naděje
kde jste vy kdož jste měli palce na tepu doby
hlasatelé dobra
a rozsévači zloby
hlídači našich malých životů
ti kteří vědí co správné je

stále titíž
proroci víry
zpod dveří cítíš
pach síry
stále stejní
s mávátkem v ruce
světodějní
tvůrci revoluce

opřel jsem se do dveří až vypadly z pantu
tak snadno a lehce jako lístek amarantu
padá z pohřebního věnce
ty dveře byly z dýhy a skřípaly tak tence
že by snad člověk začal litovat i jejich pádu

kdyby vzadu úplně vzadu
v rohu té prázdné kanceláře když se zvedl prach
kdyby nevisely po stěnách ty tváře
a na mne padl strach 

byly to obličeje lidí jaké potkáváš i dnes
takové můžeš vidět když k vám na náves
v sobotu přijede kabaret s hesly a tribunami
takových tváří stovky mezi námi
a já tady a teď v té prázdnotě a chladu
náhle jsem pochopil tu nekonečnou zradu
já zahlédl jsem věčnou porotu
našich životů

jak si tady seděli tak dál si sedí
do daleka přes naše smutné hlavy hledí
majitelé zlatých klíčů a mámivé naděje
hlasatelé dobra a rozsévači zloby
palce mají přilepené vždy na tepu doby
hlídači našich malých životů
ti kteří vědí co správné je

stále titíž
proroci víry
zpod dveří cítíš
pach síry
stále stejní
s mávátky v ruce
světodějní
tvůrci revoluce

já vás znám
příjmením i jménem
stojíte vždycky
na místě vyvýšeném
já vás znám
stejné máte rysy
stojíte vždycky
kde stálo se i kdysi

pořád
pořád
pořád
zatímco my
spořádaně stavíme se do řad