Jak Huňáč a Fuňáč chtěli koloběžku

V jetelovém poli za benzínovou pumpou žili byli, vodu pili dva zajíci - Huňáč a Fuňáč. Huňáč byl huňatý, Fuňáč fuňatý a uši měli oba dva, samozřejmě, až na paty. Jinak to byli velcí kamarádi. Jeden bez druhého by nedal ani ránu. Celé dny běhávali po poli, hráli si na schovku, na babu, na zajíčka v jamce, na berane berany duc, na peška, na vybíšku, na mrkanou, na četníky a zloděje, ale úplně nejraděj sedávali v příkopu u cesty v zeleném bodláčí, a koukali na všechna ta auta, která si projížděla pro benzín. "Mít takovou škodovku," vzdychal Fuňáč. "Anebo rovnou tiráka," drbal se za ušima Huňáč. "S tím bychom dojeli až na kraj světa." "Škodovku." "Tiráka." "Škodovku." "Tiráka." Hádali se, co je lepší. Ale marná sláva. Kdo kdy viděl zajíce s řidičským průkazem? Nikdo. A tak jen seděli a hleděli. A večer usínali v jeteli.

Jednou dostal Huňáč nápad. Začneme sbírat starý papír a železo. Sběrna je hned za humny. Našetříme, uvidíme, a když nic, koupíme si alespoň koloběžku, abychom nemuseli chodit pěšky. A tak za necelý měsíc měli v kasičce 132 korun, a ještě nějaké drobné. A že si jí teda koupí a vydají se na koloběžkové turné do světa. Jenže Huňáč chtěl koloběžku červenou, protože rád jedl mrkev, kdežto Fuňáč chtěl zelenou, protože nejradši baštil zelí. A nemohli se rozumně domluvit. Každý stál na svém, a ještě při tom do sebe šťouchali. Auta zatím jezdila sem a tam, jetel voněl a oni dva se v příkopě u cesty tahali za uši. "Červenou," křičí Huňáč. "Zelenou," křičí Fuňáč. A pořád dokola. Jak malí.

Jednoho dne je zaslechl lišák Kulišák. Známý filuta. "Tady je lehká pomoc, milý zajíci." Povídá jim: "Kupte si modrou. O jedné bych věděl." Zajíci koukají jako vyjevení. "A má zvonek?" vyptává se Huňáč. "Má," Kulišák na to. "A brzdu?" přidal se Fuňáč. "Jak pak by ne," odpovídá Kulišák. "Hurá," křičí oba. A už se ženou s lišákem do hračkářství. Jenže, co to? Zavřeno, inventura. Co teď? Lišák Kulišák to měl ale pochopitelně už předem občíhnuté, a tak se zajícům hned vymlouval: "Žádné smutky, hoši. Mám tam jednu známou prodavačku. Dejente sem ty peníze, a počkejte." A tak čekali. Jenže, samozřejmě, se nedočkali. Lišák Kulišák to hned za rohem vzal honem pádem do vedlejší ulice, pak přes náměstí na trolejbus, z trolejbusu na tramvaj, a pak až na druhý konec světa. V cukrárně si nakoupil za zaječí peníze si-si a žužu a bon pari a medvídky a dvacet arašídových čokolád, a ještě mu zbily nějaké drobné. A zajíci byli namydlení.

Smutně se večer vrátili na svoje jetelové pole a dost jim to přišlo líto. "To máme z toho, že se pořád hádáme, Huňáči," povídá Fuňáč. "Hm, tolik práce a všecko je fuč," povídá Huňáč. "Ale co, alespoň jsme si vyčistili pole." A taky že jo. Jetelové pole bylo jako jedna báseň. Ani kousek papíru, ani kousek starého železa, to se to zajícům hrálo na schovku, a na babu a na všecky ty jejich zaječí hry. A lišákovi Kulišákovi se v noci udělalo špatně, protože samo sebou neznal míru a přejedl se a dokonce dostal i horečku 39°, takže potom celý týden ležel jako Lazar, pojídal živočišné uhlí, které lišák vyloženě nesnáší a proklínal při tom všechny zajíce.